Květen a červen je pro včely i včelaře plodný, náročný i krásný. Příroda je v plném rozkvětu, včely v plném rozvoji a včelař v plné práci. Není s podivem, že i laická veřejnost si těchto aktivit často všimne. Obzvlášť, když se někde setká s rojícími se včelami. Třeba na své zahradě, autobusové zastávce, na keři v parku, na autě, zaparkovaném kole a dalších a dalších více, či méně bizarních místech.
Co to vlastně rojení je? Je to nejpřirozenější rozmnožování hmyzu tvořící trvalá společenstva. Podobně, jako včely se třeba rojí i mravenci. V podstatě se z jednoho společenství stanou dvě plně životaschopná. A jak a proč k tomu dochází?
Zopakujme si v krátkosti složení party, která se nachází v úlu včel medonosných. Máme zde jednu matku (královnu), trubce a mnoho dělnic. Zároveň je zde voskové dílo s plodem a s pylovými a mednými zásobami nutnými pro přežití celé skupiny. Každý jedinec má v úlu svoji funkci, kterou od brzkého jara do podzimu, neúnavně plní. Matka, neboli královna denně naklade až tisíc i více vajíček do dělnicemi připraveného voskového díla. Dělnice, čítající od jara do podzimu až 60 000 jedinců, se během svého krátkého života (4 týdnů) vystřídají v několika profesích od čističky, kojičky, strážkyně česna až po létavku, kterou vídáme na květech luk a stromů. V neposlední řadě je zde mužské zastoupení v podobě trubců s posláním oplodnění matek. Ne však vlastních v úlu, ale cizích na snubním shromaždišti za letu (což je kapitola sama pro sebe). Do té doby se ale někde líhnout a přežívat musí, proto jsou trpěni v úlu i když nic nepřináší (doslova).
V době nejvyššího rozkvětu přírody, což je právě květen a červen, je v úlu doslova “hukot”. Každý plní svoji funkci jak o život, včely se rychle množí a tak se může stát, že jim je najednou v úlu těsno. Matka nemá kam klást vajíčka (všude je plno), tím pádem kojičky, které produkují mateří kašičku pro krmení plodu v prvopočátku jeho vývoje, ji nemají jak udat a tzv. rojová nálada, je tady. Dělnice začnou stavět jiný tvar buněk , kde se o nakladená vajíčka začnou starat jinak. Po celou dobu vývoje budou vybraný plod krmit právě mateří kašičkou, nejen ze začátku. Tím si vychovávají další, ne jednu, ale více matek (královen), z kterých je vybrána ta nejsilnější. O původní matku tyto kojičky ztrácejí zájem, nekrmí ji, ona hubne, čímž může podruhé v životě vzlétnout a opustit úl (poprvé to je při snubním proletu z důvodu oplodnění na začátku své kariery). Tím pochopí, že už je na čase úl opustit. Vyrojit se. A tak se svými věrnými nejstaršími včelami (dělnicemi a trubci) vylétnou během chvíle z úlu a matka, kam si sedne, tam se pod ní navěsí zbytek a vytvoří se hrozen včel, čítající 20 – 30 000 jedinců, tzv. roj. Proto, sedne-li si matka na již zmiňovaná bizarní místa, zbytek včel ji následuje. Rojící se včely se řídí vůní matky (tzv. feromony). V úlu zůstává omladina s novou matkou. A život tam pokračuje dál.
I když rojení ze začátku vypadá divoce, během chvíle se vše uklidní. Visící roj je klidný. Není nebezpečný, pokud se do něj nepíchá, nekope, nebo nemlátí klackem.
Včely pátračky z roje hledají nové místo pro zahnízdění. Pokud je včelařem roj včas odchycen a usazen do nového úlu, všichni jsou spokojeni. Jinak si včely najdou nějakou dutinu, zdivočí a včelař smutně kouká, “jako když mu ulétly včely”. Proto, pokud nevčelař na roj narazí, je dobré zavolat někoho ze včelařů, který si už bude vědět rady a je poučený, jak dále s rojem nakládat. Např. na stránkách říčanské včelařské organizace lze najít kontakty na tzv.“ Rojovou pohotovost”.